O fotoknihách

Dalo by sa povedať, že si multiinštrumentalista. Si fotograf, kurátor, kunsthistorik, pedagóg, vydavateľ. Ak som na niečo zabudla, prosím, doplň. Ako vznikol nápad založiť vydavateľstvo? Mal si predstavu o jeho profilácii alebo si to nechal viac menej na náhodu?

Já se, Zuzko, nepovažuji za vydavatele. Tím jsem nikdy nechtěl být. Je to důležitá role, ale já ji dodnes spíše odbývám. Už mnoho let mnoha lidem pomáhám vyznat se v jejich práci, pomoct jim vybrat soubor, vést zajímavý řez archivem, najít hlavní myšlenku a tu vyskládat do podoby knihy.

Pocházím z malého města a léta jsem také působil na regionálních univerzitách. Naučil jsem se, že když mi v nabídce něco chybí a vidím, že to třeba jen tak nebude, je nejlepší to prostě udělat sám. Nepůsobil jsem na univerzitě, kde by se prováděl výzkum, nezbylo mi tedy, než hledat model, jak realizovat projekty, které mne zajímaly. A pokud mi vadilo, že ani skvělí autoři si často neumí uhlídat, aby jejich knihy měly skvělý editorský výběr, dobré texty, grafika a polygrafické zpracování, nezbylo, než takové knihy vydávat sám.

Umožňuje mi to mít celý proces od začátku do konce pod kontrolou, nejen napsat úvodní text, ale vědět, že kniha bude mít nějakou nosnou myšlenku, fotografie budou dobře vybrané, zeditované, vznikne vztah mezi fotografiemi a tím, jak kniha vypadá. Mám radost, když z knihy vznikne objekt, který rádi vezmete do ruky a můžete postupně objevovat.

Prečo práve knihy a nie výstavy?

Léta jsem se snažil fotografy přesvědčovat, že výstava je především hledání, jak jejich projekt co nejlépe přetavit do prostoru galerie, že výstava je samostatné médium a že cílem není jen umístit na stěnu co nejvíce fotografií. Ale poslední roky mne více těší práce na knize. Bohužel ale i tam musíte často autorům vysvětlovat, že smyslem není dostat na stránky co nejvíce fotografií. Hlavně pro starší generaci je těžké pochopit, že cílem není uplatnit vše, co kdy vyfotografovali.

Snažíme se v nakladatelství ukázat, jak můžou vypadat fotografické knihy, když se nebojíte zaplatit za dobrého grafika a dát mu prostor k vyjádření. A jak mohou vypadat knihy, když autor naslouchá editorovi a nechá se od něj vést. S podobným postupem získává v posledních letech zaslouženou pozornost Libuše Jarcovjáková. Škoda jen, že tolika dalším fotografům je zcela jedno, jak jejich kniha vypadá, kdo ji graficky a kurátorsky připraví, zda má vůbec editora a grafika. Dokonce si někdy ani nehlídají, které políčko z jejich negativů se použije a jaký se provede výřez. A to mám na mysli i všeobecně uznávané a zavedené autory. Donesou historiku umění nějaké předvybrané fotografie, ten jim to za odpoledne vybere a k tomu napíše nějaký oslavný text. Snažíme se v nakladatelství nabízet jiný pohled, tak jako Ania Naleczka ve Varšavě, u nás Bára Baronová, zmíněná Libuše Jarcovjáková nebo lidé kolem slovenského paradajsphotomag.com. Je skvělé, že se rozrůstáme. V minulosti jsme ukázali řadu dosud zcela neznámých nebo pozapomenutých autorů. Důležité pro nás bylo, že jejich tvorba byla něčím mimořádná a současně autentická, ať už to byl Gustav Aulehla, Zdeněk Lhoták, Jan Jindra, Pavel Vavroušek, Jaroslav Pulicar, Karel Novák, Karel Bucháček, Otakar Matušek a další. Kromě toho jsme vydávali mladé autory, většinou to byla jejich prvotina, ať už to byl Imrich Veber, Lucia Sekerková, Markéta Magidová, Jana Šturdíková nebo Libor Fojtík, a dnes jsou to zavedení autoři. Právě začínajícím autorům bych chtěl daleko více vydávat knihy, jen je pro ně těžké sehnat peníze.

V našom regióne nemáme veľa vydavateľstiev, ktoré sa fokusujú na vydávanie fotografických publikácií. Medzi najviac produktívne v ČR patrí predovšetkým tvoje vydavateľstvo Positif, potom tu máme vydavateľstvo Wo-men spomínanej Báry Baronovej, ktoré sa úzko profiluje na publikácie o ženách a niekoľko menších, povedala by som skôr self-publish nakladateľstiev. Na Slovensku takéto vydavateľstvo ani nenájdeme. Prečo je to podľa teba tak?

I na Slovensku jsou některá menší vydavatelství. Ale ten hlavní problém je nám společný – česko-slovenský trh je malý, vydat fotografickou knihu je mnohem dražší než třeba beletrii a trvá dlouho ji dobře připravit. Navíc je tu záplava odbytých knih, kteří si autoři vydají sami, nebo ví, kam pro peníze sáhnout, a prodávají ji za prodraženou cenu. A pak je řada autorů, kteří mají silné téma, za sebou dlouholetou dobrou práci, ale netuší, jak a z čeho by knihu mohli vydat.

Když přitom musíte projít archiv čítající na osmdesát tisíc snímků, vybrat z toho a dobře uspořádat to nejpodstatnější, víte, že se zavazujete na rok k práci, kterou vám nikdo nezaplatí. Výzkum v oblasti fotografie tady nikdo nefinancuje, děláte to tedy na koleně ve svém volném čase.

Často spolupracuješ aj na publikáciach, ktoré nie sú vydávané priamo tvojím vydavateľstvom. Ako by si porovnal tieto dve polohy, aké sú ich výhody a nevýhody?

Jasně, že mne víc těší, když se mohu soustředit na editování knihy, psaní textu, hledání toho nejlepšího tvaru a jak jej představit divákům. Málokoho baví administrativa, sepisování grantů a pak jejich vyúčtování, vyjednávání o financích, vypisování faktur a rozvážení knih po knihkupectvích. Raději tedy dělám knihy pro jiná nakladatelství, když se ale na ně mohu spolehnout, že kniha bude vypadat dobře. Takto se nám už podařilo připravit několik knih pro BiggBoss, Kant, Torst a UPM. Také provoz nakladatelství každý měsíc něco stojí, jsem tedy rád, když jsem najatý na dobrou práci, tu odevzdám a dostanu za ni hned zaplaceno. Ve vlastním nakladatelství se tedy pouštím spíše do náročnějších projektů: okrajovějších, ale důležitých témat, které nikdo jiný vydat nechce, anebo prací, které považuji za důležité mít od začátku do konce pod kontrolou.

Ako prebieha celý proces vydania knihy? Ktorú fázu máš najradšej a naopak, ktorá ťa najviac obťažuje?

Vždy si říkám, že za ta léta mám už osvědčený postup, ale obvykle zjistím, že zase vstupuji do neznámého, a téměř vždy se najde něco, co překvapí: autor to vidí jinak, hledáme jiný způsob financování, pracuje se s jiným grafikem, téměř u každé knihy se začíná v podstatě od začátku a hledá se, jak na ni. Většinou to trvá několik let. Když jsme připravovali s Liborem Fojtíkem knihu Trampové, od začátku jsem s ním projekt konzultoval, říkal mu, které fotografie jsou dobré a co by bylo naopak žádoucí ještě pořádně profotografovat. Ta kniha si sedala sedm let, včetně hledání, jak ji financovat. Podobně jsem několik let čekal, než uzrají Posedy Jana Holkupa, což je kniha, která nás teď čeká a na kterou se upřímně těším.

Myslíš si, že sa tvoj osobný vkus zrkadlí priamo aj vo vašom portfóliu kníh?

Určitě, i když jen částečně. V minulosti jsem si realizoval řadu projektů, u kterých mi připadalo, že jsou pro českou fotografii zásadní, a bohužel nebyly vydány anebo se nedočkaly adekvátně kvalitní publikace. Ať už to byly Pohledy z okna mého bytu (2013) Jiřího Hankeho, Spartakiáda (2020) Zdeňka Lhotáka, průzkum archivu a vydání monografie Gustava Aulehly (2020) nebo Nová Sedlica (2022) Pavla Vavrouška. Vždy jsem ale daleko více chtěl vydávat knihy aktivním autorům středního a mladšího věku, jenže tam je velice obtížné zajistit financování, chybí granty i galerie, které by je vystavovaly. Je snazší sehnat granty na kritickou reflexi umění a autory, kteří mají svou životní tvorbu za sebou, než na projekt autora, který je aktivní a chce vydat svůj aktuální projekt.

V tvojom vydavateľskom portfóliu nájdeme viacero fotografických žánrov a technologických prístupov ku knihe - od teoretických publikácií ako napr. Role fotografie, cez tradičné dokumentárne projekty autorov ako Josef Pulicar či Pavel Vavroušek až po súčasné konceptuálnejšie projekty ako napríklad Dom od Jany Šturdíkovej, či monografiu Báry Pášilovej. Nájde sa tam však aj unikát vo forme knižného boxu, ktorý odkrýva tvorbu Otakara Matušeka. Podľa akého kľúča vyberáš projekty, ktoré sa nakoniec rozhodnete vydať pod svojou hlavičkou?

Protože se ve fotografii a v současném umění pohybuji v mnoha různých polohách, odráží se to i v poměrně velké šíři nakladatelství. Knihy Česká fotografie 1938-2000 (2010) a Myslet fotografii (2014) měly především pomáhat studentům nebo mladším teoretikům fotografie zorientovat se v historii oboru. Role fotografie (2019) byla snaha zprostředkovat studentům různé profese kolem fotografie a soudobé uvažování o nich. Jako by měli možnost setkat se s nimi na přednášce nebo v kavárně. Do jisté míry vycházela ze série besed, které jsem dělal v GHMP. Vedle toho se snažím připomínat pozapomenuté autory starší generace, na které by se ale nemělo zapomenout, jako je Gustav Auhlehla, Pavel Vavroušek, Jaroslav Pulicar, Zdeněk Lhoták, Otakar Matušek nebo Jiří Horák a první výrazná česká fotografka, Dagmar Hochová. Je paradoxní, že jsou často etablováni v dějinách české fotografie, ale donedávna jim nevyšla kvalitně připravená monografie.

Při přípravě knihy Gustava Aulehly jsem prošel 83 tisíc snímků, u Karla Bucháčka přes 86 tisíc a podobně u Karla Nováka. Nikdo předtím se na jejich archiv nepodíval. U Josefa Koudelky jsem pročetl všech jeho 68 deníků, mnohé opakovaně, a podobné to bylo u dalších autorů. Spousta teoretiků chce dělat takové knihy, ale pak na to většinou nemají čas. Rychle sestaví něco z toho, co jim autor předvybere, ale nemají čas si projít autorův archiv. Vznikne uspěchaná knížka, ale autorovi to hodně uškodí, protože když má knihu, dalších pár let mu nikdo nic nevydá. Často je tím téma na mnoho let nebo navždy vyčerpáno.

Máš nejaké spolupráce, na ktoré rád spomínaš? S kým to bolo a o aký projekt išlo? Na čom pracuješ aktuálne?

Po všech zkušenostech z minulosti se snažím vyhnout problémovým autorům tak, aby mne ta spolupráce opravdu těšila. Jsem rád, že jsem si zažil spolupráci s Gustavem Aulehlou, kterému jsem napřed několikrát knihu odmítnul, protože jednu už měl a stále se prodávala, ale přesvědčil mne tím, že si pro přípravu knihy nechal naskenovat celý svůj archiv.

Snažím se toho vydávat co nejméně, ale aby byla každá kniha jedinečná a dobře připravená. Ideální by bylo pracovat na 2-3 knihách ročně, ale protože knihy vznikají často léta, máme jich teď rozpracovaných kolem dvanácti. Letos bych chtěl mimo jiné vydat druhé, zcela přepracované vydání Šumperáku (2019) a snad se konečně podaří dokončit a vydat knihu Češství. To je projekt, na kterém pracuji už přes dvacet let.

Aká fotografická kniha tebou zarezonovala v poslednom období?

Těším se z každé dobře a upřímně připravené publikace. Ať je to T-klub (2024) Libuše Jarcovjákové, projekt Negativy z popelnice (2024), kniha o módních fotografiích Petry Skoupilové připravená Pavlem Vančátem, monografie Jiřího Thýna. Ale nechtěl bych nic doporučovat. To je na autorských fotografických knihách nejkrásnější, když jsou různorodé a každý si může najít, co se mu líbí. Doporučit něco znamená pravý opak.

– – –

Magazín PARADAJS PHOTO je neziskový projekt, ktorý žije fotografiou. Ak nás chcete podporiť, môžete tak spraviť jednorazovo alebo pravidelným darom cez darcovský portál DARUJME.sk. Ďakujeme!